Můj rok s Havlem

Před pár dny to byl rok, co zemřel poslední českosloveský a první český prezident. Nechci psát o jeho činech, zásluhách ani o podobných věcech. To si může každý najít sám.
Chci psát o tom, co v národu zanechal a co pro něj znamená. O tom, co je někde hluboko v lidech.
Loni, pár dní po jeho smrti jsem u babičky objevil 20 let starou placku (ano, už tenkrát existovaly). Stará a zažloutlá placka s nápisem ‚VÁCLAV HAVEL‘ a jeho fotkou. Neodolal jsem. Babičce jsem řekl, že ji budu alespoň rok nosit na jeho počest. A tak začal můj „rok s Havlem“.
Během tohoto roku se právě k této placce váže několik reakcí, se kterými jsem se setkal. Většina byla pozitivní. Pokývání hlavy, poplácání po ramenou s slovy „to schvaluju“. Avšak reakce byly i negativní (naštěstí jich bylo jen pár). Vázaly se hlavně k „tomu bordelu, co tady je.“ Ovšem téma ‚Bordel v Českých zemích‘ je už jiný příběh.
Musím říct jednu věc. Z drobného pokusu o uctění památky bývalého prezidenta a bojovníka za svobodu se stala neplánovaná, neobjektivní, ale bezesporu zajímavá sonda do „duše“ našeho národa. Nebudu vynášet soudy, rozhodnutí ani závěry. Od toho máme politiky, statistiky a další. Já jen řeknu toto:
„Byl to zajímavý rok. Ještě jednou díky, pane Havle, za to, co jste pro nás udělal. A teď sbohem,“ a po roce sundám placku a uklidím ji do šuplíku, kde zůstane pro příští generaci.